Město duchů 
Město, které do 26.dubna roku 1986 takřka nikdo z nás neznal a nikdo z nás
nevěděl pořádně kde na mapě leží, se během jediného dne neblaze proslavilo
po celém světě jako jedna z největších katastrof jaderné energetiky.
V této hrůzné události stíhá jedno lidské selhání druhé, což má v konečném
důsledku za následek katastrofu nepředstavitelných rozměrů, nespočet
zmařených životů všech živých tvorů a vytvoření mrtvé zóny opředené
dodnes nejrůznějšími mýty.
Dvacet dva let po té čekám v Kievě na zítřek, kdy se osobně dostanu do
míst epicentra bývalé jaderné katastrofy.
Projíždíme krátkou vojenskou kontrolou a ocitáme se v zakázané zóně,
mineme rozestavěný pátý blok černobylské elektrárny, jemuž v popředí
stavby vévodí ohořelé stavební jeřáby a ocitáme se u čtvrtého bloku, u
bloku který se tak tragicky zapsal do současné historie.
Dozimetr ukazuje, několik desítek metrů od bloku, že radioaktivita je na
hranici normálu. Z administrativní budovy elektrárny vychází hrstka
zaměstnanců, kolem je upravený trávník, na parkovišti pár aut, v chladící
vodě elektrárny se prohání doslova desítky dvou a půl metrových
sumců a nespočet amurů – vítejte v černobylské elektrárně.
Nechci tady rozvádět historii, příčiny a následky jaderné havárie, ale
spíš co jsem od této návštěvy čekal a jak se mé očekávání naplnilo.
Prapůvodem mé návštěvy byla zvědavost. Jak asi vypadá a v jakém stavu se
nachází město, které je 22 let lidmi naprosto opuštěné.
V živé paměti mám monumentální římská města severní Afriky, ztracená města
v Kambodži, dávná města Inků v Peru. Ale to už člověk vidí po řádově
stovkách a tisíci letech po opuštění původním obyvatelstvem.
Pripjat neboli Město duchů bylo jedno z nejblíže položených
k černobylské elektrárně, a tak zcela výjimečně nabízí k vidění naprosto
jiný poločas úpadku města - pouhých 22 roků.
Rozhlížím
se na prázdném náměstí, vnímám takřka hrobové ticho sem tam přerušované
závanem vánku v korunách stromů, které si probojovali svoje místo ve
spojích vybetonované plochy náměstí.
Kolem dokola se pomalu rozpadávají betonové budovy, v kterých před
pouhými dvěma desítkami let bydlelo, nakupovalo a pracovalo zhruba třicet
tisíc lidí.
Město duchů, tak takhle jsem si to představoval, vylezu na střechu hotelu
XXX a z ptačí perspektivy je nejlépe vidět, jak Pripjat bylo relativně
velké město.
Těžko se bráním, abych se neztotožnil s obrovským neštěstím místních
obyvatel. Snažím si vrýt do paměti obraz budov, některé jen o několik málo
metrů vyšších než stromy, které tady všude během let vyrostly. Bez
nadvlády člověka, rostou i tady, na střeše hotelu.
Pode mnou je druhé náměstíčko s ruským kolem, které nikdy žádné děti
nevozilo, a právě před 22 lety čekalo na svoje slavnostní uvedení do
provozu.
Zvědavost nás vede k návštěvě několika panelákových bytů, vesměs jsou
totálně vyrabované, ale s přibývajícími patry přibývá i více domácího
vybavení a taky dětských hraček.
To jasně dokumentuje, že lidé odtud odcházeli aniž by si uvědomovali, že
už se sem nikdy nevrátí. Přesně jak jim úředníci řekli: „ Berte jen to
nejnutnější, za tři dny se všichni vrátíte domů“.
A tak asi největší dojem si nakonec odvážím z vesničky mezi Pripjatí a
elektrárnou. Tady některé domečky svou přítomnost dokumentují už jen
obvodovými stěnami. Uprostřed jednoho roste statný strom, všechny domky
jsou tak obrostlé stromy a keři, že jsou na první pohled takřka
neviditelné.
A tak jsem nakonec rád, že jsem to všechno viděl. Jsem ještě více než kdy
předtím přesvědčen, že příroda je mocná. Že si příroda nakonec poradí
opravdu se vším, co člověk zpustoší. A taky, až už toho bude přespříliš,
i se samotným člověkem
Autor J&B
|
