|
Naše cesta do Vietnamu, přišla znenadání, jako náhradní cesta za zrušenou
výpravu do Afriky.
Letenky, víza a zakoupení průvodce bylo dílem několika týdnů, a na Silvestra
jsme už letěli směr Hanoj. Náš offroadový sen o Vietnamském dobrodružství
se rozplývá záhy po té co zjistíme, že zapůjčení auta je podmíněno
vietnamským řidičákem, a jako definitivní ne pro opuštění silnice je 150
tis. tun nevybuchlé munice z války s USA číhající všude, kde nejsou
vyšlapané či vyjeté cesty a nebo obdělaná políčka.
Tak jak všude a v socialismu obzvlášť, za peníze nakonec auto seženeme.
Půjčujeme si Toyotu „Highlander“, verze pro Vietnam, takže žádné 4x4.
K autu dostaneme jako bonus Vanga místního Vietnamce, kterého máme pro
případ, že by přece jenom vznikly nějaké potíže a možná i proto, aby auto
hlídal. No a protože jede vzadu jako náš pes doma, začneme mu říkat Pes. I
když jsme z počátku o Psa moc nestáli, později se ukázalo jak prozřetelné
bylo ho mít sebou.
Pes nám zezačátku neskýtal vůbec žádnou výhodu, kromě vietnamštiny už žádnou
jinou řeč neznal, na cestu se často nedoptal a tak spoléháme na naši GPS.
Vyrážíme na první cíl našeho cestování, zátoku Ha Long. Ne nadarmo je
uváděna v tisíci divech světa, a i když nám počasí moc nepřálo zátoka je
okouzlující přehlídkou tisíců skalnatých ostrůvků vystupujících z moře. Jako
třešinka na dortu je prohlídka krasové jeskyně na jednom z ostrůvků.
Naše cesta pokračuje na jih. Po cestě zhlédneme Čamské věže, cihlové svatyně
vybudované v době Čamského království. Hodně se jich opravuje, zub času a
vietnamsko-americká válka se na věžích nezanedbatelně podepsalo.
Dalším cílem jsou jeskyní tunely na Tam Coc. Tunely projíždíme na loďkách po
řece Ngo Dong, která jimi protéká. Nenecháme si ujít ani pohled na tento
přírodní úkaz z ptačí perspektivy, kterou nabízí pagoda postavená na jedné
ze skal nad řekou.
Krasové jeskyně v Phong Nha jsou staré 250 milionů let, zcela oprávněně také
zařazené mezi tisíc divů světa a podle nás je to jedno z nejkrásnějších míst
ve Vietnamu. Přístup k jeskyni je po vodě lodí a v době záplav jsou
nepřístupné.
Město Nha Trang je na můj vkus až příliš turisticky založené město s mnoha
hotely a plážemi. Je tady ale skvělé potápění, bohužel v našem termínu se
díky monzunům viditelnost pod vodou snížila na nulu a tak se nepotápíme.
V okolí města je několik vodopádů, ale když je začneme hledat zjistíme, že
v tomto období jsou vyschlé.
Da Lat je na vietnamské poměry velmi krásné město, ležící ve
středovietnamské vysočině, přímo v chráněné stejnojmenné oblasti Da Lat.
V době francouzské kolonizace bylo oblíbeným místem a je postavené
v evropském stylu.
Když opět sjíždíme k moři, ve městě Bao Loc srazím autem při otáčení skútr.
Nepříjemnost nakonec bravůrně vyřeší náš Pes a naše peníze. No i přes to, že
to nakonec dobře dopadlo, nebyla to příjemná situace.
Bohužel, když sjedeme na pobřeží kolem Vung Tau zjišťujeme, že je zničeno
nedávným hurikánem a tak pokračujeme dál na deltu Mekongu a to i přes zprávy
z domova, že se zde rozšiřuje ptačí chřipka.
 V oblasti
Ben Tre si najímáme loďku a plavíme se po řece Mekong. Břeh řeky roubí
otevřené domky na dřevěných kůlech, a tak není těžké sledovat každodenní
život lidí na řece. Nakonec navštívíme plovoucí trhy, kde prodavači
prodávají své zboží přímo z lodí.
Když dorazíme na západní pobřeží Vietnamu, posíláme Psa i s autem zpět do
Hanoje a my se přeplavíme lodí na ostrov Phu Quoc. Je to pro nás
nejodpočinkovější místo ve Vietnamu. Ostrov projedeme křížem krážem na
motorkách a uděláme si zde dokonce dva ponory, ale ani tady není vhodná doba
k potápění.
Po třech překrásných dnech opouštíme ostrov. Přepravujeme se do nočního
neony rozzářeného Ho Chi Minh. Kolem půlnoci ještě vyrážíme do víru
velkoměsta. Ulice v této části města jsou plné hotelů, cestovek, obchůdků a
restaurací. I v této pokročilé době jsou kavárny plné lidí všech národností.
Naše cestování končí příjemným večerem……
Doprava ve Vietnamu nemá žádná těžká pravidla,
 motorky jedou vpravo u kraje
a auta vlevo u středové čáry a přednost má ten větší. Rychlost je ve městě
omezena na 40-45km/h a mimo město v nejlepším případě na 80km/h. Ačkoli tady
nikdo rychlost nedodržuje nezřídka se o moc rychleji jet nedá. K místnímu
folklóru patří v jednom kuse troubit, kupodivu třeba červená na semaforu je
řidiči aut respektována ne už tak řidiči motorek.
V podstatě jakákoli křižovatka by se s nadsázkou dala řešit stylem jeď pořád
ne rychle tak kolem 30km/h, zavři oči a nepřestávej troubit, na sto procent
se křižovatkou bez úhony projede.
Vidět havárku není až tak něco výjimečného a vzhledem k tomu, že Vietnamci
nepoužívají helmy a na skútrech velmi často cestuje i pět lidí, končívají
často tragicky.
Sehnat si ubytování není obzvlášť těžké, a to ani v turisticky neatraktivních místech. Bohužel o nějakém velkém smlouvání nemůže být ani řeč. Několikrát jsme demonstrativně odešli z úplně prázdného hotelu, ale žádnou slevu náš herecký výkon nezajistil.
 Nakonec jsme spali za úplně stejné peníze ve vedlejším hotelu.
Najít restauraci ve Vietnamu taky není problém, čekat ale jídelní lístek
v nějaké pro nás srozumitelné řeči je stejně naivní jako si myslet, že se
domluvíte anglicky. Několikrát se nám stalo, že si obsluha ceny z ceníku
několikanásobně navýšila, ale stačí si půjčit tužku ceny na účtu opravit,
udělat nový součet a zaplatit vlastní cenu, omluvy se ale nedočkáte.
V turisticky navštěvovaných místech anglický jídelniček samozřejmě mají.
Vietnamská kuchyně je naprosto vynikající a ačkoli spousta jídel, které
čeští Vietnamci prodávají u nás, na první pohled vypadá skoro stejně, jde o
chuťově tak propastný rozdíl, že by to ve Vietnamu jedli jedině turisti.
Vietnam je příkladem přelidněné země, kde příroda musela ustoupit člověku daleko za
rozumnou hranici. Z pralesa který kdysi pokrýval většinu území dnes zbývá
asi 20 % a to asi do budoucna není konečné číslo. Hledat zde nějaká větší
zvířata je naprostá utopie. My se můžeme pochlubit, že jsme viděli ve volné
přírodě hada.
Nejen příroda, ale taky spousta historických artefaktů byla naneštěstí ještě
zničena válkou.
Naštěstí pan Ho Chi Minh založil spoustu národních parků, a ať byl jakýkoli
za toto mu budou jednou Vietnamci vděčni. Parky jsou spíše směrem uhranic s
Kambodží, na pobřeží by se skoro dalo říct, že od Hanoje po Ho Chi Minh
jedete pořád v hustě obydlené obci.
Každopádně to co ještě ve Vietnamu zbývá, a není toho málo, je naprosto
úžasné a stojí za to - to zažít, vidět, slyšet a cítit.
Autor J&B |
