|
Berush to sice moc nechápe, ale miluju severské země. Kromě Ruska už
jsme všude na severu Evropy byli, takže logickým pokračováním musí být tato země. Cíl naší
další cesty je tedy jasný - nejsevernější místo evropské části Ruska, poloostrov Rybačij. Vyřizujeme víza pro tři posádky, Já s Berush, Temi s Dashkou a
Zulando, a to přes Maximatour. Mimo vízanám zařídí i další potřebné
papíry jako jsou: konzulátem schválenou cestu v podobě voucheru, potvrzení, že naše
auta jsou naše a pojištění.
Zulando na poslední chvíli cestu skrečuje kvůli práci a tak vyrážíme jen dvě
auta.
11.7. v 10:37 vyrážíme směr Rusko. Zdlouhavá cesta po dálnicích pro dnešek
končí v přístavu. Přesně o půlnoci jede poslední trajekt do
Dánska. Krásně to vychází odjezd je za 20 minut po našem příjezdu do
přístavu, ale
trajekt je plný. Tak přespíme na
parkovišti v přístavu a ráno se už na trajekt dostáváme za 76€ na posádku.
12.7. Ranní hygiena proběhla na trajektu a kolem 8:30 přistáváme v Dánsku .
Frčíme krásnou krajinou Dánska a za 254DK se přepravíme z Dánska do Švédska.
13.7. Nocujme na parkingu. Spíme dlouho, 10:16 pokračujeme krásnou krajinou k finské hranici. Obědváme na odpočívadle, vedle nás borec
parkuje o břízu, kterou svým Volvem přerazí. Temi má radost, protože už teď
je jasné, že motorovou pilou nebral zbytečně.
14.7. Nocujeme na finském polárním kruhu a podle mého názoru je to
nejhezčí přejezd polárního kruhu co jsem viděl.
Z posledního finského města Ivalo už jedeme úplně sami až na ruské hranice. Přejezdem hranic trávíme slabou
hodinu a to vyplňováním vstupních formalit, mimo jiné vyřizujeme povinné
ručení za 148$, měníme taky peníze, každý za 400$ .
Celníci na obou stranách jsou skvělí. Jak finští, kteří
se s námi loučí slovy:"Hodně
štěstí", až po ruské, které po klasické identifikaci nejvíce zajímali naše auta.
Při odjezdu dáváme celníkům české pivo, říkají, že si nesmí nic vzít, aby neměli průšvih.
Nakonec si vzali, vysvětlili jsme jim, že to není úplatek, když jim to
dáváme a nic nepotřebujeme.
Tak a proti česku tady máme + dvě hodiny.
15.7. celé dopoledne je docela pěkně. Jedeme po klasické šotolině. Krajina
kolem je
písčitá. A co je nejstrašnější, všude je hrozný binec. No a málem bych
zapomněl, neuvěřitelné množství komárů.
V první vesničce Prirečnyj, se Temi dává do řeči s několika místními.
Dozvídá se, že zde kolem
sedmdesátých let žilo asi 4000 lidí, dnes je tu něco okolo 160 lidí, tento
úbytek způsobilo ukončení těžby niklu v okolí. Většina lidí se odstěhovala, zbytek
se tady žíví například houbařením. Tento model je tady na severu běžný i v
dalších městech. Opakem je město Nikel, pěkné opravené paneláky, jediné pěkné co
jsme v Rusku viděli. Bohužel tento první pohled kazí fabrika na zpracování niklu na konci města.
Spaliny z komínů
katastrofálně ničí okolí, po větru je několik kilometrů naprosto mrtvá
spálená krajina.
Odpoledne nám praskne konzola agregátu klimatizace, což pro tento okamžik
ukončí naši cestu. Jsme kousek od Café Titovka, s trochou nadsázky je
to motorest a tak se zde ubytujeme. Večer sedíme v hospodě s majitelem
Titovky Vitalijem Jurejivičem a probíráme nynější život v Rusku.
16.7. Brzo ráno Temi jede do Murmanska, prasklý držák je hliníkový a tak
není tak jednoduché ho svařit jen tak někde. Bohužel, tak jak u nás ani
v Rusku se v neděli nedělá a oprava se odkládá na zítra.
Odpoledne odjedeme k vodopádu na piknik. Krásné počasí, burácení vodopádu a
dobrý oběd nám trochu zpraví náladu, pokaženou tak hloupou závadou.
17.7. Temi se vrací se svařeným držákem, bohužel
svár nedovolí usadit
držák tak jak byl, ale navečer je naše auto jakš
takš schopné
provozu. Vyrážíme směr poloostrov Rybačij. Na Titovce nám sice tvrdí, že
nás na sever nepustí, každopádně to ale jedem alespoň zkusit. Na
kontrolpointu nás staví vojáci, tak jim ukazujeme papíry co si vezeme
z česka. Chvíli někam telefonují, ale nakonec nás pouští. Hurá, máme napůl
vyhráno jedem směrem na náš nejsevernější cíl poloostrov Rybačij.
18.7. V oblasti kde slunce nezapadá nerespektujeme místní čas a jedeme
podle toho našeho. Takže ve 13:00 vyjíždíme směr sever - Bárensovo moře. Od
rána poprchává a už včera večer jsme kvůli dešti stavěli zadní stan.
Po nekonečně pomalé jízdě jsme na nejsevernějším místě evropského Ruska. Je
zde meteorologická stanice, alespoň nám to tvrdí jedna místní paní, která má
největší starost co tady děláme.
Nejsevernějšímu místu dominuje vrak lodi vyvržený z moře, ten by ještě
tolik nevadil,
ale neuvěřitelný bordel,
naprosto všude kolem, nám kazí kouzelný dojem, nejen z toho, že jsme dosáhli
cíle cesty , ale i z okolní přírody. Krajina kolem by mohla být naprosto úžasná.
Temi
nakonec ještě
vleze do vody, fuj je nám zima i za něj.
Není moc hezky a teplota se pohybuje kolem 10°C. Zpět nejedeme vnitrozemím,
ale cestou kolem
moře. Je tady brodů pomalu víc jak na Islandu. Berush je nemá ráda , má
pořád strach, že utopíme auto právě jako na Islandu.
Projíždíme skalnatou krajinou, bohužel všudypřítomné kovové doplňky
v podobě rozbitých tanků a jiné vojenské techniky, která se všude
povaluje, kazí
celkový dojem, který na nás tato část země zanechává..
Najíždíme zpět na hlavní silnici a jedeme do Murmanska. Murmansk je nehezké
přístavní město, navíc je škaredě a poprchává což tomuto šedivému městu na
kráse taky moc nepřidává. Nakupujeme v supermarketu, kde je tak obrovský
výběr zboží, že se nám o tom ani nezdálo a to nejen co se rybích výrobků
týká.
19.7. Podnikáme asi 60km offroudek, holky z toho mají trošku trauma, jelikož
se z toho stala celodenní záležitost. Jsou zde brody , kameny, bažiny, co si můžeme
víc přát.
Ke konci cesty se navzájem ztrácíme, Temi jede směr, který jsme si domluvili,
my sjedeme z cesty a pokračujeme podobnou cestou, jako náš offroad, bažiny,
kameny krásná příroda, směrem Bílé moře. Možná dobře, že Temi nejel za námi,
cesta vede středem poloostrova Kola a ukazuje se totiž, že je prasklý i
samotný agregát a tahat nepojízdné auto z této cesty by byl dlouhodobý zážitek.
20.7. Budíme se v lese do mrholícího rána, vedle hlavní silnice směr Revda. Ráno
analyzujeme rozsah poškození našeho nissánka, tak to zase jakš takš opravím,
ale vracíme se na asfalt, nechceme riskovat tahání.
Kandalaška, docela pěkné město, je tady první benzinka na které se
tankuje jako u nás, jinak musíme vždy nechat peníze nebo kreditu u obsluhy,
aby nás nechali natankovat.
Z Kandalašky nás čeká 1200km do Peterburku. Cesta je naprostá katastrofa.
Tady v této části Ruska už novou silnic staví tak, aby byla jen pro offrouďáky.
Asi do toho asfaltu zalili i stromy.
Polární kruh v podání Ruska je pro změnu ten nejobyčejnějčí, ale označen je,
což jsem si myslel, že nebude vůbec.
21.7. 100km před Peterburkem už začíná být cesta o které se dá mluvit jako o
silnici, taky se zde dá dosáhnout konečně rozumné rychlosti, aniž bych se musel bál,
že se v první díře zabijeme.
Peterburku dosáhneme kolem druhé hodiny ráno, na neštěstí nás odmítnou ubytovat, protože nemáme
prý udělanou registraci, ta je povinnou do tří dnů od vstupu do Ruska, ale
jen pokud jste na jednom místě. Neřešíme to, a
vracíme se kousek
zpět za Peterburk, kde spíme v lese.
22.7. Ráno vstáváme brzo a kolem desáté už jsme v Nissanu v Peterburku.
Tady, tak jak u nás nic neopravují, vše mění kus za kus. Díly ovšem nemají,
protože takovou závadu ještě nikdo neměl. Což mi pak potvrdí i u nás.
Technik z Nissanu je fajn a posílá nás kousek dál do neznačkového servisu, mimochodem,
kde který značkový u nás by se za takový servis nemusel stydět.
Když lehneme pod auto, je jasné, že držák i samotný agregát už nikdy nikdo
neopraví.
Volám do Brna, aby Petr Grošák vymontoval díly z radimovýho Patrola a
přivezl je do Estonska.
Mezitím přijde majitel servisu, říká, že je taky offrouďák a že to auto prostě zkusíme nějak opravit. Napadá mě v podstatě jediná možnost, a to obojí, držák i agregát,
svařit na autě dohromady.
 Kluci v servisu sundají jiné auto z heveru, to moje svaří tak jak jsme se domluvili a navíc za to nic nechtějí. Kromě opravdu srdečních díků jim necháváme alespoň naše zbylé pivo.
Chlapi ještě jednou vám děkuju, ještě jednou z domova.
V podvečer ještě vyřešíme registraci a to v hned prvním hotelu, který
najdeme. Není to žádný problém, té babě včera co nás vyhodila se jen asi
nechtělo nás ubytovat.
Opravování auta nás trochu rozhodilo a tak vynecháváme památky Peterburku,
což je velká škoda, a vyrážíme směr Estonsko.
Poslední město, Psov ve dvě hodiny v noci, všude plno lidí, všichni se baví,
toho už jsme si všimli i v jiných městech jak to tady, a nejen v noci, žije.
Na hranicích platíme pět dolarů jako výstupní poplatek, jediné zdržení jsou
opět výstupní formality. Celníci jak jinak, zase v pohodě.
Rusko, je úplně jiné než jsem si myslel. I na lidi jsme měli štěstí, nebyli
to ti absolutně vypatlaní, zamindrákovaní zbohatlíci, které potkáváme všude při
potápění v Egyptě či u nás Karlových Varech, ale úplně normální prima lidi
a to i ti bohatí. A všichni bez rozdílu, vždy když jsme potřebovali, tak nám pomohli.
Autor J&B |
